Vyplatí se o nočním pomočování dítěte s okolím mluvit, anebo je lepší držet informace pod pokličkou? A když už se rozhodnete mluvit, co je důležité zmínit?

Enuréza neboli noční pomočování dítěte bývá v rodinách velké téma. Často toto onemocnění nebývá vnímáno jako nemoc, ale jenom jako jakási lenost dítěte, později i neschopnost rodiče. Dostavují se tak pocity nedostatečnosti jak u dětí, tak i u rodičů. Je třeba si uvědomit, že tento mýtus je velmi častý. Přestože vy víte, kde je pravda, mohou mít podobné řeči závažný dopad na psychiku. Enuréza tak bývá spojena s pocity studu a selhání. Z toho důvodu si rodiče, ale i děti a dospívající kladou otázku, jestli dané onemocnění konzultovat s okolím, nebo jej raději tajit.

Mluvit, či nikoliv?

Všeobecné povědomí o tom, že enuréza je nemoc, nezískají lidé sami od sebe. A ačkoliv jsou osvětové kampaně přínosné, nic nenahradí osobní zkušenost. Nebo aspoň kontakt s někým, kdo se s enurézou léčí. Přesto, který rodič chce, aby jeho dítě bylo první ve svém okolí? Aby se na něj ostatní dívali skrz prsty, než si uvědomí, že noční pomočování není o lenosti? Aby to zašlo tak daleko, že bude jejich milované dítě šikanované?

Často si proto rodiče kladou otázku, jestli je opravdu nutné, aby okolí dítěte o problému vědělo. Jestli nebude snazší vše skrývat. Myslí si, že tak svoje dítě chrání před posměchem okolí. Ale je tomu skutečně tak? Pro některé může být zatajování skutečně lepší volbou, ale jiné dítě bude mnohem víc ve stresu z toho, že se musí snažit být „někým jiným“, aby bylo milované. A chcete své dítě připravovat do života s tím, že musí část sebe skrývat?

Kdy mluvit…

Rozhodnutí promluvit o nemoci dítěte byste jako rodiče měli vždy konzultovat s ním. I když se vám může zdát malé, učíte ho tím, že na jeho názoru záleží, že ono samo si rozhoduje o svém těle a svých hranicích. Vhodné je promluvit v prostředí, kde předpokládáte, že se stane nějaká nehoda nebo nepůjde noční enurézu držet pod pokličkou. To bývá většinou u menších dětí, které jedou na školy v přírodě, lyžáky, výlety nebo různá zájmová soustředění a tábory. Tam může být výhodou, pokud o potížích učitelé/trenéři vědí. Na základě těchto vědomostí mohou ostatní děti poučit, že se jedná o nemoc, nikoliv o důvod k posměchu. Zároveň dohlédnou, jestli vaše dítě není odstrkované. Mluvit s vedoucími byste měli na rovinu, srozumitelně a jasně. Přece jen není enuréza ještě běžná věc jako třeba alergie. Dítě díky tomu získá někoho, za kým může v případě potřeby jít a kde se mu dostane zastání.

… a kdy raději mlčet?

Na zvážení je, jestli chcete enurézu komunikovat u starších dětí, které se stydí, cítily by se zahanbeny a v kolektivu zostuzeny. Zároveň v jejich případě víte, že s potřebnými pomůckami postel nepomočí a jsou schopny se v případě nehody obstarat samy. V úvahu – minimálně po dobu pobytu mimo známé prostředí – připadají také léky. Dítě by se mělo samo rozhodnout, která z variant pro něj bude méně stresující. Vy jako rodiče byste s ním po dané akci měli promluvit a probrat, jestli mu toto řešení vyhovovalo, splnilo očekávání, anebo je vhodné příště postupovat jinak.

Obtížná může být i komunikace v rodině, kde má každý na noční pomočování „svůj názor“. Samozřejmě je pro dítě vhodné, abyste jej naučili nelhat, stát si za svým a spolehnout se na to, že vy stojíte za ním. Pro vašeho potomka ovšem může být stresující se dlouhodobě neustále obhajovat, a tak se nedivte, pokud bude chtít o svém stavu lhát.

Jak konkrétně mluvit o enuréze

Když už se rozhodnete mluvit, je vhodné uvést:  

• co je enuréza,
• jak se projevuje (jak často, jak moc),
• jak se obstará samo dítě (má vlastní plenky/trenýrky – převleče se, převlíkne postel),
• jak mohou pomoct vedoucí/učitelé/trenéři/rodina/sourozenci.

Hlavně pamatujte, že být rodičem dítěte s enurézou není ničí selhání ani hanba. Jen to občas můžete mít těžší.

(rhl)

Zdroje:

https://www.urinefree.com.au/blog/how-to-handle-bedwetting-in-children-of-all-ages

https://www.theschoolrun.com/bedwetting-school-age-children

https://moosebaby.com.au/blogs/news/school-camp-bedwetting-tips-for-making-things-easier

Čtěte dále

I s nočním pomočováním lze absolvovat letní tábor

Tábory jsou místem, kam se děti většinou těší. Je tam legrace, účastníci se mezi sebou poznávají a vznikají nová přátelství. Malí enuretici ale mohou mít strach kvůli svému hendikepu na takovou výpravu vyrazit. Poradíme, jak zařídit, aby si i oni mohli podobnou akci v pohodě užít.

Chodíte v noci často močit? Důvodem může být spánková apnoe!

Spánek rušený neustálým odbíháním na toaletu není kvalitní. Tyto potíže se nazývají nykturie a nemusí za nimi stát jen onemocnění močového traktu. Jednou z často přehlížených příčin je i nemoc, kterou lze objevit ve specializované laboratoři – tzv. spánková apnoe.

Jaká vyšetření vás mohou čekat, pokud se vaše dítě stále počůrává?

Pokud se dítě počůrává ještě po pátém roce, měli by jej rodiče vzít k lékaři na vyšetření. To i přesto, že se noční pomočování u pětiletých dětí vyskytuje v 15–20 % případů a s postupujícím věkem tento problém často sám odezní. Na druhé straně je nutné pomýšlet i na jiné možné příčiny pomočování, které je potřeba vyloučit.

Jak se zbavují děti plenek v různých státech světa

Učení dětí k samostatnému zvládání toalety se v jednotlivých částech světa liší. Jak k „odplenkování“ přistupují v Keni, Vietnamu, Turecku či v USA?

Ještě ve třetí třídě se Tonda občas v noci počural

Do Tondových pěti let maminka jeho noční nehody příliš neřešila. Počurával se často, zhruba každou druhou noc, ale holt dostal plenu a jeho rodiče doufali, že problém sám s věkem odezní. Jenže pak se narodil jeho mladší bráška Ondra a maminka se raději obrátila na odborníky.

Noční počurávání dítěte není zlobení, upozorňuje psychiatrička

Pokud se dítě ve školním věku dlouhodobě v noci počurává a snaha o řešení problému nepřináší kýžený výsledek, znamená to zátěž pro celou rodinu. Unavení rodiče tak mohou podlehnout beznadějným pocitům a jednat zkratovitě. Na řadu přichází křik či obviňování dítěte, nebo ještě hůř trestání potomka za něco, co nemůže ovlivnit. Jak nesnadnou situaci co nejlépe zvládnout a kde hledat podporu a pomoc, přibližuje v rozhovoru psychiatrička MUDr. Veronika Přibylová.