Nočnímu pomočování nevěnujte větší pozornost, než si skutečně zaslouží, radí psycholožka
Enuréza je problém, ovšem ne tak závažný, aby si kvůli němu dítě i rodiče nemohli užívat spousty krásných věcí v životě, říká psycholožka Mgr. et. Mgr. Pavla Koucká. Povídali jsme si mimo jiné o tom, jak se vyrovnat s posměváčky, jak zvládat probdělé noci i jak podpořit dítě, aby svůj problém nebralo jako důvod k méněcennosti.
Děti trápí řada zdravotních neduhů, s nimiž se musejí vyrovnávat i jejich rodiče. V čem je podle vás noční pomočování specifické?
Kdybychom to vzali ze zdravotního hlediska, noční pomočování nepatří mezi závažné diagnózy. Ale je to nepříjemné. Jednak tím, že se musí řešit častým převlékáním, a pak tím, že přináší emoce studu, a to jak u dětí, tak u rodičů. Občas vyvolává až pocity méněcennosti, což je velká škoda, když se tak dítě cítí nebo když ho tak rodiče vnímají. Je to zbytečné, pokud se holčička či chlapec vnímají touto perspektivou kvůli takové maličkosti. V mnoha ohledech je dítě skvělé, ale je to zastíněno pomočováním, a tak mu klesá sebevědomí i radost ze života.
Lékaři zdůrazňují, že noční pomočování není chybou dítěte. Co když ale rodič začne hledat chybu u sebe?
Není od věci se v určité malé míře sebekriticky zamyslet, jestli já jako rodič k problému nějak nepřispívám, nedělám něco špatně. Někdy jde o maličkost – dítě celý den nepije, dohání to až večer, a proto se pak počurává. Tady je dobré si to uvědomit a něco změnit. Ale bohužel se často setkávám s tím, že je svědomí rodičů přenastavené až příliš – rodiče si kolikrát vyčítají nějaké věci z minulosti. Třeba si vzpomenou, že když dítě učili chodit na nočník, tak se hádali – a vyvodí, že tím problém způsobili. Potomek byl ve stresu, a proto se mu to v hlavičce nenastavilo správně. Roky si pak svou domnělou vinu zbytečně vyčítají. Tady je určitě namístě se výčitek zbavit. Vyplatí se zapojit zdravý rozum a uvědomit si, že enuréza není diagnóza, kterou lze způsobit špatnou výchovou.
Srovnáváním s jinými dětmi ničemu nepomůžete
Jak se vyvarovat srovnávání vlastního potomka se zdravými dětmi a nočním pomočováním se nestresovat víc, než je nutné?
Srovnávání dětí je obecně problematické. Je jedno, jestli srovnáváte, že Barunka od sousedů má samé jedničky a vaše dítě nosí trojky. Nebo srovnáváte výkony ve sportu anebo právě suché noci. Když toto dítěti ještě ke všemu začnete říkat, kazíte mu vztah k Barunce a kazíte mu i vztah s vámi. A navíc srovnáváním nijak nepomůžete tomu, aby noci byly suché. Jde o biologickou záležitost, dítě ji nemůže ovlivnit vůlí. Je to, jako byste říkali: „Podívej se na Barunku, ona má tak krásný nos. Proč ty ho taky nemůžeš mít rovný?!“
Rodiče někdy při léčbě sklouzávají k tomu, kdy dítě doslova pronásledují svým dozorem a radami týkajícími se močení. Co s tím?
Diagnóza enurézy nesmí u dítěte zastínit všechno ostatní. Neřešíme s ním přece jen pomočování, řešíme s ním zábavu, školu, chceme s ním trávit čas, chceme, aby dobře prospívalo, vyvíjelo se, a kromě toho taky chceme, aby se v noci nepočurávalo. A řešíme to. Ovšem nikoli tak, že uléháme a vstáváme jen a jen s tím, aby se hlavně dítě nepočuralo, proč se to stalo, co si o tom dítě myslí. Zásadní je nepřehánět to. Naopak, radím nezapomenout dítěti vždy popřát – ať se ti něco hezkého zdá, pěkně se vyspinkej. Netlačit.
Dá se situace zvládnout tak, aby dítě neztrácelo sebevědomí?
Děti jsou úžasné v tom, že to, co se děje, přijímají jako normální. Když my z toho nezačneme dělat vědu nebo problém nebo když jim to nedává jejich okolí „sežrat“, zvládají to dobře. Samozřejmě záleží na tom, kdo to dítěti poví, jakou má dítě povahu, těch faktorů je řada. Leckdy pomůže, když rodič řekne: „Ale prosím tě, na to se vykašli!“ Nebo dá příklad: „Tamten kluk se taky počurával až do tolika let a tamten taky a vyrostli z toho. Někomu se to děje, někomu se to neděje. Ten, co tě uráží, je hloupý, nerozumí tomu. A kdo ví, jestli s tím sám neměl nebo ještě nemá problémy, takoví lidé pak někdy bývají ke druhým nejkritičtější.“
S učiteli a trenéry raději osobně
Rodičům někdy mohou komplikovat život „dobré rady“ nebo naopak výčitky od blízkých nebo od okolí.
Dobrá rada v pravý okamžik je skvělá záležitost. Ale většina rodičů s dětmi s tímto specifickým problémem dostává těchto rad zbytečně moc ze všech stran. Všichni jsou až moc chytří a něco o tom vědí. Poslouchat, že „moje dítě se v tomto věku už nepočurávalo“, je opravdu nepříjemné a zbytečné. Je dobré, když to rodič dokáže vzít zlehka, nevěnuje tomu zbytečně moc pozornosti. Ať si rady prostě vyslechne, ale nezabředá do zbytečných diskusí či nějakého sebeobviňování.
Co když mají rodiče o své dítě kvůli jeho problému strach?
Ptala bych se jich, čeho se vlastně bojí? Třeba řeknou: „Dcera má jet na školu v přírodě a my se bojíme, že ji tam budou šikanovat.“ V takové situaci probíráme, jak se dítě cítí v kolektivu, kdo všechno o problému musí vědět. Však si může natáhnout plínku na záchodě a sundat si ji tam a nikdo se o tom nemusí dozvědět. A i když se to spolužáci dozvědí, je dobré s dítětem pracovat, aby o tom umělo komunikovat. Říci: „Já se prostě občas v noci počůrám, a tak nosím plínky. Tečka.“ Naučit ho, aby se necítilo špatně.
Učitelé, trenéři či vedoucí tábora by ale o problému vědět měli…
To je druhá rovina, ale je důležité o problému informovat tak, aby se zbytečně nerozmazával. Určitě je lepší mluvit o něm osobně než jen vyplnit informaci o zdravotním stavu do nějakého dotazníku. Osobní sdělení je vhodnější i kvůli zpětné vazbě a zjištění, jak problému třeba učitel dítěte rozumí. Čeho se eventuálně bojí. Můžete ho požádat o diskrétnost, o pomoc při řešení, díky domluvě se také sami uklidníte.
Mají rodiče hledat pomoc psychoterapeuta?
To je hodně individuální. Někteří jej nepotřebují vůbec, berou problém v pohodě a léčbu dítěte zvládnou sami. Jiní rodiče mohou být hodně úzkostní, bojí se, špatně snáší tlaky okolí. Pak je dobré věc nějakým způsobem řešit.
A dítě s enurézou potřebuje speciální psychologickou podporu?
Ve většině případů to zvládnou rodiče sami. O dětském psychologovi bych uvažovala, kdyby podpora rodičů nestačila, kdyby z toho mělo dítě příliš velkou úzkost. Kdyby se kvůli tomu třeba potýkalo se šikanou nebo nechtělo jet za žádnou cenu na tábor, který by si ale jinak určitě užilo, a nejet tam by bylo pro něj zbytečným ochuzením.
Důležitá je trpělivost a pokora
Myslím, že je taky důležité, aby zvýšenou péči o dítě přijali jeho sourozenci…
Přirozené bývá, že dětem, které jsou nemocné, věnujeme více péče a pozornosti. Když se dítě počurá, tak ho převlékneme, stejně jako jeho postýlku, dbáme na to, co kdy pije a tak dále. To se se zdravým dítětem neřeší. Pomáhá kontrolovat, aby větší pozornost jednomu dítěti nepřekročila určitou míru. Dopřávat pozornost i sourozencům, i jim popřát dobrou noc, i jich se ráno zeptat, jak se vyspali. Nezapomínat na ně.
Jak psychicky zvládnout noční péči o dítě, neustálé vstávání, výměnu prostěradel? V jednom z našich článků radíme, že by měl o sebe pečovat i rodič. Jak si ale vynahradit nedostatek spánku?
Spánková deprivace je hodně nepříjemná a dokáže snižovat kvalitu života. Rodič by měl mít možnost se vyspat třeba díky tomu, že jde večer spát dřív, že si dopřeje odpolední krátký spánek. Případně také uvažovat, jak si noční péči co nejvíc zjednodušit. To znamená mít vše připravené – včetně kyblíku se studenou vodou, do kterého hodíme do rána plínku. Ideální je, pokud lze i převlékání postele nechat až na ráno a dítě jen přesunout do jiné postele. A dobrou variantou, která svědčí rodičům i dětem, je, když si dítě, třeba když už mu je osm, dokáže svou postel převléci samo. Tak nemusí rodiče vzbudit a může být na sebe hrdé, že si vyřeší problém bez nich.
Co rodičům pomůže, aby neupadali do malomyslnosti, když léčba enurézy trvá?
Je dobré si uvědomit, že jsme pro to udělali maximum. V naší dnešní společnosti máme tendenci chtít všechno hned. Na všechno mít prášek. Důležitá je tedy trpělivost a pokora, nechat tomu čas. Rodiče by se měli soustředit na jiné věci, než je enuréza, nevěnovat jí víc pozornosti, než si zaslouží. S dítětem mohou přece zažívat spoustu hezkého. Někdy také pomáhá sdílení. Okolí, které nic neví, má tendenci dávat moudré rady, což opravdu nechcete. Ale něco jiného je radit se s rodiči, kteří mají podobnou potíž. Jak oni se s tím vyrovnávají, jak to u nich doma funguje, jak to dělají na dovolených. Vědomí, že nejsme jediní, že se něco podobného děje i někomu jinému, je docela úlevné.
CZ-URO-2300001
Zdena Lacková
redakce MeDitorial